„Nagini, zabij!"

Seděli skrčeni za oknem, aby o nich lord Voldemort nevěděl. Nikdo netušil, že tam jsou. Že tři studenti, Hermiona Grangerová, Ronald Weasley a Harry Potter poslouchají, jak Pán zla vynesl verdikt pro profesora Severuse Snapea. Vběhli do místnosti teprve tehdy, když slyšeli, že se Voldemort přemístil. Našli Severuse na zemi, od krve, pokousaného hadem a s jedem kolujícím v jeho žilách.

Hermiona a Ron sledovali mlčky poslední rozhovor mezi Harrym Potterem a Severusem Snapem, který už se odevzdával smrti, když v tu chvíli se mu zablýsklo v očích, jako by si na něco vzpomněl, a natahoval ruku ke kapse svého hábitu. Byl ale tak slabý, že tam nedosáhl. Navíc měl ochromené svaly jedem a skoro se nemohl hýbat. Harry chvatně vytáhl z té kapsy ampulku s nějakou tekutinou a Severus slabě přikývl. Harry otevřel ampulku a vlil její obsah profesorovi do úst.

Za pár minut se zdálo, že je mu lépe. Mohl se snáze hýbat, ale bolestí ze zranění mu tekly slzy.

„Protijed. Skoro bych na něj zapomněl," zašeptal a chabě se pousmál.

Hermiona Grangerová se konečně vzchopila, přiskočila a za pomocí kouzla vyléčila Severusovi jeho zranění. Jed byl pryč, bylo potřeba jen zhojit ty rány.


***
Hermiona

Nevěřila bych, že se to stane. Že po desíti letech budu znovu stát na nástupišti devět a tři čtvrtě a následně nastupovat do spěšného vlaku do Bradavic. Taková nostalgie! Nebyla jsem si jistá, zda se tam chci vracet. Prožila jsem si tam hodně dobrého, ale také špatného. Pořád se budím uprostřed noci, zpocená a vyděšená. Zdá se mi o tváři lorda Voldemorta. O Harrym, jak ho nesl Hagrid v náruči a my mysleli, že je mrtvý. O lidech, které jsme při bitvě o Bradavice ztratili. Věděla jsem, že to budu mít před očima neustále, na každém kroku a den co den, ale nezbývala mi jiná možnost.

Myslela jsem, že se po škole nějak uplatním v tomto kouzelnickém světě. Snila jsem o práci v lékouzelnickém oboru, měla jsem o tom nastudováno tolik, že už to snad ani víc nešlo. Ale nějak mi to všechno nevycházelo. A nejen v pracovním ohledu. Nevycházelo mi nic. Harry s Ginny se rozhodli zpečetit svůj vztah manželstvím a dětmi, takže už nebyl čas se tolik vídat. Měl také spoustu práce ve svém zaměstnání, stal se totiž bystrozorem, jak si vždycky přál.

Ron na tom byl také vcelku dobře. Protože po škole tak úplně nevěděl, kam píchnout, pracoval se svým otcem na Ministerstvu kouzel v oboru mudlovských věcí. Milostný vztah nám nevyšel, zjistili jsme totiž, že máme odlišné názory na to, co nám v životě stačí a nestačí a kam se chceme posouvat. On byl schopný celý den se jen proválet a nic neřešit, což bych já nikdy nedokázala. Já měla vždy tak trochu potřebu být důležitá. Nemyslím to namyšleně... Prostě dělat něco, co něco znamená. Víte, jak to myslím.

Samozřejmě, pokud mi můj život nevycházel, mohla jsem se vrátit domů. Zamknout kouzelnickou hůlku do zásuvky, začít pracovat jako zubařka, možná se dát dohromady s některým ze sousedů. Mít obyčejného manžela a možná i obyčejné děti a zapomenout na tento svět. Ale to jsem nedokázala, protože i přes to všechno špatné jsem milovala kouzla a milovala jsem sama sebe v tomto světě. Milovala jsem svět košťat, hůlek, sov, co nosí poštu, kouzelných tvorů. Nikdy bych se toho nevzdala. Nechci.
A proto jsem se rozhodla napsat dopis řediteli Bradavic a požádat o místo profesorky. Adresovala jsem ho profesoru Snapeovi, protože to on se stal po smrti Albuse Brumbála ředitelem. Jaké bylo tedy mé překvapení, když mi odpověděla profesorka McGonagallová, které prý profesor Snape funkci ředitele školy předal! To ale nebylo důležité. Hlavní pro mne bylo, že mě přijala a pozvala mě, ať k datu 1. září přijedu do školy. Budu vyučovat Lékouzelnictví a konečně budu mít stálé zaměstnání.

Tak jsem tady. Hluboký nádech, vykročit pravou nohou. Vystoupila jsem z vlaku a vydala se vstříc své budoucnosti.

„Je mi to líto," řekla profesorka McGonagallová, když jsem si sedla na křeslo v ředitelně, „ale není tu žádný volný kabinet, který bych ti dala. Dohodla jsem se ale se Severusem, že budete jeden sdílet. Navíc si myslím, že by ti snad mohl i trochu pomoci. Je velmi dobrý v lektvarech a mohl by ti pomoci ve výrobě léků, které budeš jistě potřebovat v rámci praktického vyučování."

„Nejsem si jistá, zda mu bude po chuti mi pomáhat, Minervo," řekla jsem s úsměvem, „ale každopádně jsem vám oběma velice vděčná."

Bylo zvláštní paní profesorce tykat, ale ona si to tak přála. Byla jsem prý vždy její oblíbenou studentkou a bude jí ctí, mohou-li se z nás stát dobré přítelkyně.
Nebylo už co víc říct, takže jsme šly do Velké síně, kde mělo co nevidět začít zařazování prváků do kolejí. Další vlna nostalgie... Při pohledu na ty nervózní děti jsem se musela pousmát. Dodneška si pamatuji, že jsem sama byla při zařazování tak nervózní, že se mi až chtělo zvracet. Naštěstí jsem to tehdy zvládla bez nehody. Doufám, že budou tak šikovní i všichni nynější prváci...

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte vlastní web s WordPress.com
Začít
%d blogerům se to líbí: